Část druhá

Osmá kapitola

Pršelo. Mraky zahalovali zlaté slunce, které se snažilo jimi prorazit. V temnu bylo vidět několik lodí, zakotvených v přístavu. Skasané plachty viseli na vlastních ráhnech a čekaly, až budou opět rozvinuty.

Na okrajích zálivu se rozléhal smrkový les. Zemi pokrývalo spadané jehličí, mech a několik podlouhlých šišek, které smrk má. Na okraji tohoto lesa stála kamenná zeď. Co bylo za ní?

Stačilo by vylézt po žebříku a už byste mohli vidět několik hlídkujících červených mužů. Kdybyste dávali pozor, slyšeli byste klapavé zvuky jejich kožených bot, jež dopadávaly na kamennou podlahu. Za nimi bylo rozmístěno několik děl. Vtom se od-kud si pod kamennou zdí ozval křik.

„Co se to děje?“ promluvil jeden z vojáků.

„Asi zas někoho zatykají,“ řekl znuděně druhý voják.

„NÉÉÉ,“ ječel dole mužský hlas. „NECHTE MĚ BEJT!“

Vtom se ozval úder pěstí a muž rázem ječet přestal. Vojáci zvědavě nakoukli přes okraj zdi. Tři vojáci vláčeli zřízeného muže, jenž jim předtím kladl odpor.

„Konečně klid…“

Temné stíny, mdlé světlo svíček a mladík, sedící za stolem a něco zapisoval. Konečně vzhlédl k siluetě vojáka. Vzal jeden svícen a přiložil ho k obličeji muže, kterého přidržovali.

Tvář byla zalitá modřinami a tržnými ranami. Muži krvácelo z prasklého rtu a jeho zbědovaný obličej jen smutně vzhlížel do prázdnoty.

„Emanuel Weight,“ pronesl tiše voják.

„PROČ JE TAK ZNIČENÝ?“ rozkřikl se muž vyšší postavy a výhružně se na vojáky podíval.

„Pokusil se utéct, pane.“

Muž za stolem si jen posměšně odfrkl.

„Zjistili jste od něj něco?“

„Zatím ne, Jamesi Clevre,“ promluvil hluboký hlas z pozadí a silueta ramenatého muže vstoupila vpřed k vytáhlému muži.

„Jasně chápu, Clarcku,“ odsekl dlouhán.

„Proč ti tak záleží, jestli je zničenej nebo ne?“ utrousil Clarck.

„Vidíš?“ pozdvihl důrazně obočí James Clever. „To je to, co nikdy nepochopíš.“

„A sice?“

„A sice, že ho ještě potřebujeme k získání důležitých informací; kde se nacházejí, proč jsme je ještě nechytili… idiote! I když pochybuji, že by něco věděl,“ dodal s posměšným úsměvem.

„Pche! To je jednoduchý,“ začal zas Clarck. „Jestli nic neví, pověsíme ho! Ušetříme na jídle…“

„Tak to mě můžete rovnou zabít hned teď!“ promluvil konečně skřehotavým hlasem zbědovaný Emanuel Weight.

„NE!“ vykřikl rázně Clever.

„Nic nevím, rozumíte? A i kdybych věděl,“ pronesl tiše směrem k důstojníkovi, „tak vám to neřeknu. Chápete mě? Neřeknu.“

„Strčte ho do vězení,“ odplivl si na zem. „Clarcku, vy tady počkáte.“

„Čím mě ještě chcete obtěžovat?!“ rozhořčil se.

„Poslední zprávy říkají, že se ta tlupa zabedněnců potuluje kolem Kanárských ostrovů. Slyšel jsem, že se jim podařilo uniknout… a možná vím, kam mají na-mířeno.“

„Kam?“ vyštěkl na něj Clarck.

„Do Afriky.“

„Do Afriky?“ zíral nechápavě Clarck.

„Do Afriky.“

„Co by prosím vás, dělali v Africe?“ namítal Clarck.

„Že by se tam schovávali?“ řekl ironicky Clever. „Snad nejste tak blbej a pitomej, jak vypadáte!“

„Hele bacha na jazyk, jo?“ vyjel na něj Clarck a zuřivým pohledem si důstojníka změřil.

„Chcete mi vyhrožovat?“ pronesl Clever a bleskově sáhl po rapíru. Clarck ustoupil o krok dozadu, když viděl blýskavý rapír. Odplivl si na podlahu a panovačným krokem odcházel z pracovny.

„A TOMU CHLAPOVI DEJTE JEDEN CHLEBA NA DVA DNY!“ křikl na něj ještě vojenský důstojník. Clarck zamumlal něco ve smyslu „Ten chlap se mi nelíbí, guvernér by si to s ním měl vyřídit“ a zmizel Jamesi Cleverovi z očí.

Ten jen chladně dosedl na židli a začal opět něco čmárat na papír.

Úryvek deváté kapitoly

„Jamesi! Jamesi!“ vtrhnul se najednou do dveří rozrušený Henry. „V dálce je jakýsi koráb, míří přímo proti nám. Je ale ještě dost daleko, takže ho nemůžeme přesně rozpoznat… Máme ještě čas něco vymyslet, ale moc se toho dělat nedá; nejsme dost rychlý na to, abychom utekli. Cesty té lodi a naší se jistojistě zkříží!“

James vstal prudce z křesla. Začal přecházet po kajutě a řekl rázně:

„Myslíš tedy, že by se jí dalo uniknout nebo ne?“

„Obávám se, že asi ne. Je o dost rychlejší, než my. José se už obrátil zády k ní.“

„Ať jí otočí zase zpátky. Jdu se tam podívat,“ řekl rozhořčeně James. Hodil si na sebe svůj oblíbený hnědý kabát a vyšel na palubu. Leonard mu běžel hned v patách.

„Otočit přímo proti ní?“ zeptal se a zvedl obočí. „Snad mu ještě nehrabe,“ pomyslel si v duchu.

„Vím, co dělám!“ pronesl rázně James a zapnul si poslední gombík, co měl na kabátě.

Na velitelském můstku stál Brian a díval se dalekohledem po lodi. Za ním stál José da Silva a otáčel s kormidlem zádí proti druhému neznámému korábu. Když se ho pak James zeptal, jak to vypadá, odpověděl, že bledě. Poté se James sám podíval dalekohle-dem. Nakonec ho odsunul od oka a vydal svůj „šílený“ rozkaz.

„Tohle je naprostá sebevražda, Jamesi,“ stěžoval si José da Silva. „Rozstřílej nás na tisíc kousků. Přece nemůžeme…“

„Já vím, co dělám. Co to je za loď?“ křikl do strážního koše na Jacka Browna. Mládenec přimhouřil oči a zadíval se do dálky. Koráb byl přeci jen ještě daleko, a tak nešlo přesně určit, o kterou loď konkrétně jde. Mládenci se však povedlo rozeznat barvy plachet, i přes svou nepatrnou zrakovou indispozici.

„Vypadá to, že má červené plachtoví,“ ohlásil Fredrikův syn. „Na anglickou fregatu to rozhodně nevypadá, ale loď to bude velká!“

Jamese to příjemně naladilo. Zas se usmíval od ucha k uchu. Jack Brown spatřil tedy loď s červenými plachtami. To zřejmě znamenalo, že to není jedna z Královských lodí, nýbrž loď pirátská… nebo také španělská. Ale první možnost byla pravděpodobnější. Ve zdejších vodách mezi Atlantickým oceánem a Karibským mořem se piráti občas po-tulovali.

„Místo, abychom za nimi jeli, přijeli oni za nimi. Pěkné,“ řekl si kapitán Mighty. „Snad nám za ty peníze, co jim nabídneme, pomohou. Doufám, že budou alespoň trochu slušní.“

 „Pche! Slušný piráti,“ odfrkl shora José. „Prevíti to jsou. Piráti! Námořní l u p i č i! Ještě ti doporučuju, Jamesi, dokud je čas, abychom to prostě votočili a mazali. Voni si   s námi hrát nebudou, nemysli si!“

„Trvám na svém!“ okřikl ho James. „Jinou možnost nemáme! Rozumíš? Nemáme! Oni se na rozdíl od nás ve zdejších vodách vyznají. A když jim nabídneme peníze, tak to přijmou. A ještě ke všemu rádi!“

„To bych teda neřekl Spíš si z téhle lodi vezmou všechno bohatství a taky –“

„NEHÁDEJTE SE!“ vykřikl netrpělivě Leonard. James s Josém na něj udiveně zírali. „Hádky nám zrovna nepomůžou. Jestli se teď rozdělíme, nemáme ani nejmenší šanci! Isle of Man nás potřebuje!“

„JENOMŽE TADY PAN KAPITÁN CHCE VJET TĚM PIRÁTŮ PŘÍMO DO SPÁ-RŮ PIRÁTŮ!“

„José!“ okřikl ho Leonard. „Přísahal si. Stejně jako ostatní. Na svou čest.“

První důstojník zmlkl a podíval se na něj pohrdavým obličejem. Leonard pokračoval:

„Já, ač se mi to zdá taky jako ztřeštěný nápad,“ (James ho probodl zlostným pohledem), „si myslím, že bychom našemu kapitánovi měli věřit. Myslíš, že by nás zabil? Když nám teď zjevně u nohou leží celé Isle of Man? Taky tady má příbuznou! Myslíš si opravdu, že by jí tady jen tak nechal zemřít?“

José se na něj úzkostně podíval. Leonard už byl vyčerpán, ale naštěstí se do toho vložil Henry.

„Někdo samozřejmě zemřít musí,“ pronesl pochmurně. „Už teď nás tolik zemřelo. Další může být kdokoliv z nás. Zrovna já jako ty nebo James a třeba i Brian, Leonard, Michael, Gigs, Jack, Susan… prostě kdokoliv.“

„Asi máš pravdu,“ vzdal se José. „Všichni máte pravdu… Nesmíme nechat Isle of Man v rejži.“

„Dobrá,“ řekl Brian, jenž vše zpovzdálí sledoval, a podrbal se na hlavě. „Co přesně máš Jamesi v plánu?“ James se lehce usmál.

„S tímhle titánem je nemůžeme přivítat, to je jasný. Za chvíli tudíž vyhodíme na hladinu čluny – možná postačí jeden – a připojíme se k nim. Já si když pak vezmu na starosti ,diplomatické‘ jednání a po dohodě nás snad přijmou…“

„A když ne?“ zapochyboval José. James si ho odměřil přísným pohledem.

„Tak budeme v pěkný kaši,“ pronesl pomalu a tiše.