Část třetí

Úryvek sedmnácté kapitoly

Druhá výprava na moc nečekala. Vzala si svých pět švestek, dala zvědům sbohem a již si to šinuli pochmurnou krajinou. Plánovali ujít teď dopoledne co nejvíc, než začne slunce pořádně pálit. Pak bylo jasné, že se bude chodit hůř. Les před nimi nebyl veliký, pochmurný a močálovitý a Zlaté hory byly, jak už bylo řečeno na začátku jen travinami.

Nikomu nějak nebylo do řeči. Sem tam Haggins promluvil pár slov, jež byla potřeba vědět. Ben Thistle známý jako výborný vypravěč různých žertů a zajímavých příhod občas pro zpestření výpravu pobavil a snad jediní, kdo něco víc namluvili, byli Brian Hawkins s Henrym Evansem.

V jednu chvíli se dokonce piráti zajímali o příhody z ostrova Man, kterých měli dva přátelé v rukávu tolik, že je tam až nemohli udržet. Všichni nad jejich vyprávěním vrtěli hlavou a neodpustili si několik poznámek a nadávek na Villainův účet.

Jak tak cesta ubíhala, tak se octli Hagginsovi muži krátce před polednem v druhé třetině mysu. Nedaleko byla větší skalka, kde si hodlali odpočinout a dohnat jídlo, které zanedbávali celé dopoledne. Nyní řeč již tak nevázla. Bylo docela i štěstí, že si všichni docela rozuměli.

„Stejně se, chlapi těším,“ smál se svým bručivým hlasem Pedro Gondzáléz, „až uvidíme toho mužíka, co tuhle mapu udělal.“

„Jestli ještě žije, ten prašivec,“ poznamenal Ben Thistle.

„Všechno sázím na Starýho lišáka,“ zachroptěl David Haggins. „Určitě v tom má prsty!“

„Jo, jo…,“ bručeli ostatní.

„Sice nejsem pirát,“ řekl Henry, „a Starýho lišáka neznám, ale myslím si, že to všechno nebude jen tak.“ Ostatní přitakali a Evans pokračoval: „Upeče jistojistě nějakou lotrovinu. Už to vidím! Bude nás tahat za nos tak dlouho, dokud nám neupadne. Již teď mu to vidím na očích.“

„Na tom něco bude,“ podpořil kamaráda Brian. „Vemte si, jaký trápení nám už jen do týhle chvíli ta mapa přinesla. A to bude teprve mazec, až jí budeme chtít stáhnout roušku.“ Všichni zase zamručeli a jen přikyvovali hlavou. Druhý důstojník si zatím nacpal tabák do dýmky a začal nasávat.

„Víte, co si myslím?“ řekl. „Myslím si, že jsme se dostali do pěkný kaše. Kdo ví, kde kvůli té mapě skončíme. Jen doufám, že to nebude na onom světě, jak se již některým povedlo. To je ta spása! Místo –“

„–, kam se nikdo nedostane!“ pronesl Brian. „Jak se tak koukám, vidím, že jsou již skoro všichni naši přátelé, Henry, zachráněni.“

„Hm… to jo.“

Pak se směr rozhovoru přehoupl spíše k pomluvám kapitána, různých lidí na lodi a naši dva přátelé rádi poslouchali klepy a báchorky z Rudého Korálu.

Když všichni nabrali sil a nejedli se, opět patnáct mužů vyrazilo na cestu. Začínalo být pořádně parno, takže si ještě ti, co měli kabáty, svlékali kabáty a jak tak se tak blížilo ke třetí, chodili všichni už jen do půl těla.

Čím větší vedro bylo, tím pomaleji muži pochodovali. Jejich tváře se potili a rudly v tom obrovském vedru. Nohy, jako by jim sežehl ten nejprudší žár. Jako by byly obtěžkány těmi největšími kameny, skalkami a oblázky, po nichž chodili. Cesta byla skutečně namáhavá a obtížná. Byli zničení. Naštěstí již mnoho nechybělo ke stínu lesa, na který se všichni těšili.

„KONEČNĚ!! KONEČNĚ!!“ vydrali ze sebe všichni muži naráz, když dorazili do Temného lesa. Všichni se uvelebili pod koruny dřevin a vychutnávali si odpočinku a chládku ve stínu. Do jednoho chlapa byla výprava zmožená a unavená. Zítra bylo jasné, že dojdou maximálně do údolí Zlatých hor, jelikož už vskutku nemohli a dalšího dne je jistě budou bolet nohy.

„Uf! To byla ale cesta!“ pronesl vůdce výpravy, zouvajíc boty. „Div že jsme neupe-kly zaživa. Zažil jsem hodně, ale něco takovýho… fuj!“ Všichni přikyvovali a souhlasili s druhým důstojníkem Korálu. Takovouhle štreku vskutku nikdo nezažil. Pak si všichni vyprávěli až do setmění různé příhody, které sice neměli vůbec na tu dnešní, ale přesto byli hrozné.

I přes únavu několik mužů nasbíralo klestí na noční oheň, jenž měl zahnat případná zvířata a hmyz, ač v lese nebylo skoro ani živáčka. Jen to, o čem jsem se vám již zmínil. Na jílovité půdě bylo trochu trávy, ale hlavně kamení. Docela často se zde vyskytovaly keře a křoviska, jinak nic. Hvozd vzbuzoval zkrátka takovou ponurnou náladu; vypadal, jak kdyby tady v něm žila různá strašidla a pohádkové bytosti.

Ještě než šli spát, pojedl každý trochu sucharů a nasoleného masa a uzenin. Pak se setmělo, rozdělali konečně oheň a patnáct mužů se ponořilo se do spánku a lesem se ozval ohromné chrápání. Jestli si někdo myslel, že Brian, co tenkrát hlídal Mustarda, chrápal hodně, tak to, jak řezali stromy ostatní, to se nedalo s ním ani trochu srovnávat. A ze všech nejvíc nechrápal nikdo jiný než sám David Haggins. I přes to chrápání se všichni dobře vyspali na zítřejší cestu…