Část první

Úryvek z první kapitoly

„Leonarde, Leonarde Rose,“ pronesl James svým chraplavým hlasem, celý zpocený. „Ani nevíš, jak rád tě zas vidím.“

Starý muž se nejprve posadil a pak pomalu vstal.

„Co si to ksakru povídal?“ zaklel černovlasý muž.

James odešel k oknu a zakryl, jej bílou záclonou. Konečně se na Leonarda obrátil.

Bylo vidět, že je hubený. Mohl si s ním hledět zpříma do očí, protože byl téměř stejně vysoký jako on. Oděn byl v otrhané košili, která ztratila dřívější bílou barvu. Přes záda měl přehozen, vínově rudý plášť bez rukávů, jenž byl ještě docela zachovalý, ač na něm byly vidět černé šmouhy. V oslnivém slunečním svitu, co rozjasnilo oknem celou místnost, byly vidět Leonardovi i jemné vrásky čtyřicátníka. Nedal se přehlédnout ani ocelový kord za jeho opaskem s železnou přezkou.

James došel do předsíně a vylil si celý kýbl ledové vody na hlavu. Pak se na Leonarda jemně pousmál.

„Co tě sem přivádí, starý příteli?“ zeptal se kapitán Mustard. Leonard Rose se teď zarazil. Začaly se mu chvět rty a oči měl pokryty závojem slz. V obličeji byl teď bledý jako stěna a celý se třásl. Starý kapitán hodil mírně zaraženým a překvapeným po-hledem.

„F-Fredrikova ž-žena.“ Leonard se neudržel a začaly mu po tvářích stékat slzy. James bez jakéhokoli dalšího vysvětlování pochopil, co se stalo, a sklouzl na židli u stolu. Leonard se odebral za ním a tiše vzlykali. „Dozvěděl jsem se to od Briana… Chudák Fredrik, je mu z toho zle. Už se dal trochu do kopy. A jeho syn…“

„On má syna?“ vyskočil překvapeně James a málem zapomněl, co se stalo.

„Já nevím… jen jsem o tom slyšel…“

James si opět sedl. Leonard začal líčit, jak se to prý odehrálo:

„Fredrik nezaplatil tu zvláštní daň pro ostrov. Tak tam vtrhli vojáci a před jeho vlast-níma očima ji zavraždili. Pak se tam rozpoutala rvačka. Jakmile to Brian uslyšel, vrhl se tam a vojáky s pomocí ostatních vypudil…“ James jen napjatě poslouchal. Bylo to něco absolutně strašného – něco nepředstavitelného … Zabili nevinnou ženu!

„Měli bychom za ním zajít. Jak mu teď musí asi bejt…,“ zamumlal tiše kapitán Mustard a Leonard přikývl. „A viděl to ten jeho syn?“

„To nevím. Brian ani netušil, že nějakého má. A ani ho ještě neviděl. A já o tom nemám ani páru. Vždyť on se o něm vůbec nezmiňoval a –“

„A dobře udělal!“ dodal James. Leonard už se o tomhle nechtěl nadále bavit.

„Jak to vypadá s tou tvou lodí?“

„Už je ze mě dočista žebrák.“

„Chceš tím naznačit, že ti jí sebrali?“ zeptal se Leonard a zvrásnil čelo.

„Ano, Leonarde, přesně tak. Ale jak vidíš, jsou i horší věci…“

„Musíme proti tomu něco udělat, Jamesi!“ rozčiloval se Jamesův přítel. „Přece ti nemůžou sebrat něco, co je tvoje! Vždyť si Mustarda zdědil po svém otci! Oni ti ho nemůžou jen tak sebrat!“

„Zdá se, že můžou,“ odpověděl rázně James. „Naštěstí guvernér Villain zařídil, abych jí velel nadále jen já.“

„O tom parchantovi mi radši ani nemluv. To on je na ně poslal!“

„Klid, Leonarde,“ odpověděl obratem James. „Zrovna s ním mám jednu potíž.“

„Myslíš to přepadení té královy kocábky? Ono mu už fakt hrabe. Jak chce napadnout anglickou obchodní loď? Sice by si to král zasloužil…“

„Prý nenechá svědky. A kdo cokoliv prozradí, bude neprodleně popraven.“

„Nemůžeš přece, Jamesi, přepadnout anglickou loď! Měl bys z toho jen problémy. Vím, že by si to Jeho Veličenstvo možná i zasloužilo. Ať odtáhne s tou jeho monar-chií. Když jsem byl mladší, věřil jsem Cromwellovi. Ten mě ale taky pěkně zklamal. Ale zpět k oné akci…“

„Neboj se,“ odpověděl opět klidně James. „Prostě mu, řeknu, že moje loď se na to nehodí, nebo tak něco.“

„Von je ale schopen tě kvůli takové prkotině popravit!“

„Tak zlý to snad bejt nemůže –“

„Tak co bylo to u Fredrika?!“ vyskočil Leonard ze židle a praštil pěstí do stolu. Pak se rázem zklidnil a opět usedl. „Promiň, Jamesi… Já mám, ale o tebe strach.“

„Omlouvat se nemusíš,“ řekl James nevzrušeně. „Já tě naprosto chápu. Umřela žena tvého dobrého přítele. I mě to mrzí… a jak…“ James si odkašlal. „Souhlasím s tebou. Villain je šílenec. Připrav tedy s Brianem Hawkinsem příští noc Mustarda na vyplutí. Já se zkusím s Michaelem Villainem rozumně domluvit.“ Leonard už nic nenamítal, ačkoliv se mu zdálo domluvit se s Villainem rozumně nemožné.

Úryvek z páté kapitoly

„To nám ještě scházelo,“ pomyslel si James, „Jestli to takhle pude dál, bude loď pod vodou.“

Vlny neustále silněji bičovaly do lodi. Na přídi se objevila malá trhlina. Situace se stávala ještě horší, než nejhorší. Koráb se kymácel ze strany na stranu a bouře se neustále zhoršovala. James byl od hlavy až k patě celý promočený. Pomalu začínal ztrácet kontrolu nad lodí. Vlny ji však naštěstí unášeli na jih. Obloha celá ztemněla.

Nemusel nikdo čekat ani čtvrt hodinu a po chvilce se roztrhla hlavní košová plachta.

„To už přestává všechno,“ řekl si sám pro sebe James. Pak se zhluboka nadechl a z plných plic začal řvát: „UVOLNIT HLVANÍ KOŠOVOU! MÍRNĚ UTÁHNOUT KOSATKU, SKASAT HLAVNÍ BRÁMOVOU! OPRAVIT VŠECHNY TRHLINY A AŤ TO SVIŠTÍ! TEĎ NÁM JDE O HOLEJ KRK!“

Několik rozmazaných skvrnek před Jamesovýma očima, teď odvrávoralo pro nářadí do podpalubí. Pak už se zase vraceli a na přídi ke kapitánu doléhaly tlumené zvuky, jak několik mužů zpravovalo trhliny v lodi.

„Párkrát už jsem cestoval na moři a zažil nějaké bouře,“ snažil se na přídi přeřvat bouřku Leonard, když opravovali trhlinu, „a že jsou i horší bouře, se mi vůbec nechce věřit.“

„Jsem zvědav, co nás ještě na týhle cestě čeká,“ dodal Jack Brown, jenž Leonardovi pomáhal s opravami.

Vtom se přes okraj lodi převalila gigantická vlna a hrstka mužů se jen taktak udržela. Jack se snažil vykašlat mořskou vodu a Michael Grant mu pomohl praštěním do zad. Teď všichni promočení muži měli co dělat, aby se jim povedlo záplatovat veškeré díry. Vlny byly silnější a mohutnější než před tím.

James zatím stál ještě stále za kormidlem. Hluboce se soustředil na řízení lodi a měl co dělat, aby neupadl v mohutných náklonech lodi. K tomu se pokoušel vymyslet nějaký plán, jak se z této šlamastyky dostat. Blesky jim stále v patách a loď teď byla samá díra, nemluvě o plachtách. Ty už byly absolutně na odpis. Jamesova posádka nemohla tuto bouři zvládnout. Nikomu tohle nepřišlo k chuti.

„U všech žraloků!“ vyjekl najednou kapitán Mustard. To ho do zad praštila velká vlna. Už neudržel kormidlo a přepadl přes schody přímo na dřevěnou podlahu paluby, celou zanesenou od špíny. Lehce zasípal. Roztrhl si obočí a teď mu kolem očí tekly pramínky krve. Měl ohromné štěstí, že nespadl do rozbouřeného moře.

Pomalu se napřímil a přidržoval se zábradlí. Pokoušel se vylézt zpět nahoru k velitelskému můstku, ale byl již naprosto vyčerpaný. Nyní do lodi vrazila další prudká vlna, jež zaplavila téměř celou palubu.

„Takhle to dál nejde,“ řekl si promočený James. „Vlny každou chvílí Mustarda zničí.“ Pohlédl přes deštivé okolí. Nikde žádná pomoc. „Posádka musí do člunů, pře-mítal. Ve člunu ale zase hrozí, že se převrhne. Jiná možnost však není; koráb je už jistě v celém podpalubí zaplaven a takhle velkou loď třináct mužů v téhle bouři zvládnout nemůže. Ale prozatím musí zůstat posádka Mustarda na lodi. Záleží na tom, jak moc je vody v podpalubí.“

Po hodinové bouři byla loď totálně zdemolovaná prudkými nárazy vln. Trhlin v lodi bylo nespočetně mnoho. Pršet už naštěstí přestalo, ale vítr a blesky koráb neopustily. Vlny, nadháněné větrem, loď nakláněly ze strany na stranu. Tu a tam se objevila nějaká větší vodní pohroma, ale Mustarda prozatím James opouštět nechtěl, jelikož se potápěl velice pomalu. Námořníci byli již vyčerpaní. Blesky za lodí ještě neustávaly. Takto to pokračovalo ještě půl hodiny. Potom moře již bylo konečně klidnější než před hodinou. Loď už však začínala pomalu klesat směrem ke dnu. Zkušený kapitán však nezpanikařil.

„Briane,“ oslovil ramenatého muže James, „koukni se do podpalubí, jak to tam vypadá. Potom mi ohlas stav.“

„Zajisté, Jamesi!“ zvolal Brian Hawkins a sešel po dřevěných schodech do podpa-lubí. Když už byl na posledních příčkách schodoví, neviděl nic jiného, než vodu. Sem tam plaval nějaký ten sud a provaz či bedna. Voda mírně stoupala. Hawkins si ještě chvíli místo pozorně prohlédl, jako by hrál nějakou hru na paměť, a pak vyběhl schody. Po asi dvaceti sekundách řekl celý zadýchaný Jamesovi o tamější potopě kolosálních rozměrů. James svorně poděkoval. Zapnul si kabát, protože mu už začínala být zima. Celý promočený spatřil, jak mraky z noční oblohy pomalu ubývají. Sametově černá obloha ukázala tu a tam nějakou planetku či hvězdu.

„S touhle rychlostí,“ pomyslel si nahlas James, „než dojedeme na Kanárské ostrovy, bude skoro celá paluba pod vodou.“ Pak se lehce vzdálil od kormidla a zadíval se do dálky. „Briane, skoč pro jídlo. Za čtvrt hodiny nasedáme do člunů.

Úryvek z šesté kapitoly

James se mezitím se svými muži vydal nahoru připravit únik oknem. Jediný Brian zůstal ještě dole, protože musel muži zaplatit (přestože to hostinský nevyžadoval). A když konečně hostinský měl v kapse peníze, jež mu náležely, chystal se Brian jít za ostatními.

„Kampak, kampak, kamaráde?“ zavolal na něj někdo zezadu. Brian se pomalu pooto-čil. Spatřil anglického generála. Měl trochu hereckého umu, a tak nasadil tvář důvěry-hodného opilce a řekl:

„Spoustu rumu mám již v sobě. Chtěl bych už jít spát.“

„Pustím tě, když mi řekneš, kdo jsi.“ Generál svraštil obočí

„Já?“ řekl Brian a měl na tváři zaražený výraz, který se snažil předstírat. „To nikoho nezajímá. Jsem pouze ubohej ožrala.“ Už se chystal po schodech odejít, jenže mu dva vojáci zablokovali cestu.

„JMÉNO!“ zařval generál.

„Už jsem tak unaven rumem, že nevím, co to je.“

Anglický generál už ztratil veškerou svou trpělivost a tasil svůj ocelový kord. Oči mu začaly jiskřit. Brian Hawkins zvážněl, když cítil u zad hlavně pušek.

„Ale vojáčku,“ řekl. „Snad se nechceš se mnou bít. Moje šavlička leccos zažila a nechci, aby ti ublížila.“

„Tak jste tedy neztroskotali. Prokouknul jsem tě, ničemo. Jsi jeden z členů posádky Mustarda. Dnes vás všechny dostanu! Na to můžeš vzít jed. A spolehni se, že tě i s tvými kamarádíčky dopravím před samotného guvernéra. A ty teď budeš první, kdo se bude válet v kaluži krve!“

„Tím bych si nebyl tak jistý,“ odpověděl na generálovu výhružku Brian. Rukama nahmatal hlaveň pušek vojáků a srazil s ní oba muže na zem. Angličany přeskočil a už stál na schodech. Začal se s puškou bránit třem kordům Královského vojska. Měl ji pevně uchopenou za konec hlavně a za rukojeť. Bránil se všem možným útokům vojáků. Zatím se mu to dařilo…

Mezitím už byli téměř všichni Brianovi přátelé pod okny hostince v uzounké uličce a válely se na kamenných dlaždicích. Teď už jen poslední Luke čekal s lanem v ruce na Briana.

„Kde ksakru je?“ zaklel José da Silva – druhý důstojník – směrem k oknu, kde stál stále Luke Thomas. Jedenáct mužů již netrpělivě přecházelo uličkou. Okenice byly zavřené, takže do hostince neviděli.

„Ještě nejde. Asi má problémy.“ A Luke měl pravdu. Brian stále zápasil se třemi muži v uniformách. Za chvíli ve vzduchu prolétl kord jednoho z vojáků a Brian ho neprodleně praštil hlavní do hlavy a nebohý voják přeletěl dřevěné zábradlí. S otřesem mozku se krčil na parketech hospody.

Konečně se povedla Brianovi získat chvilenka, kdy mohl vytasit šavli celou z pravé toledské oceli. Nedopřál teď protivníkům ani vteřinu odpočinku. Vojáka, který na něj před tím mířil puškou, za okamžik zranil tak, že již nebyl schopen déle bojovat.

Zbýval tedy už jen generál. Měl ještě lehce promoklou uniformu, ačkoliv už venku jen mírně mrholilo. V dáli byly slyšet hromy, ale to Brian nevnímal, jelikož už byli oba protivníci na schodech v křížku.

Hawkins už byl na balkóně kousek od dveří, vedoucí k jejich pokoji. Unavený gene-rál se k němu dobelhal a na tuhle chvíli čekal. Vyhnul se několika jeho ubohým výpa-dům a zmoženého generála, který nebyl schopen jediného pohybu, srazil pořádnou ránou pěstí přes zábradlí. Už jen viděl, jak v bezvědomí padá k zemi. Ale teď už musel vběhnout do dveří, jelikož po něm zbylí vojáci několikrát střelili, avšak minuli.